O dvanácti měsíčkách - PRACOVNÍ VERZE DRAMATIZACE
O dvanácti měsíčkách
VYPRAVĚČ:
Žila kdysi matka, která měla dvě dcery: jednu vlastní a druhou nevlastní. Svou měla velmi ráda, ale na nevlastní se nemohla ani podívat, a to jenom proto, že Maruška byla hezčí než její Holena. Maruška ale o své kráse nevěděla, takže ani netušila, proč se matka zamračí pokaždé, když se na ni podívá. Myslela si, že asi maceše není něco vhod. A tak zatímco se Holena jenom fintila a strojila, doma lelkovala, po dvoře okouněla nebo se na ulici předváděla, ona měla v domě všechno na starosti. Uklízela, vařila, prala, šila, předla, tkala, trávu nosila, krávy dojila, všechnu práci zastala a macecha jí za to každý den jen nadávala a spílala. Co naplat, že trpěla jako mučednice, den za dnem to s ní bylo horší. A to zase jenom kvůli tomu, že byla den ze dne krásnější a Holena byla den ze dne ošklivější. Tu si matka pomyslela:
MATKA:
„K čemu mi je nechávat si v domě pěknou nevlastní dceru? Když k nám přijdou chlapci, zalíbí se jim Mařena a Holenu nebude nikdo chtít."
VYPRAVĚČ:
Poradila se o tom i s Holenou a vymyslely věci, které by dobrého člověka ani ve snu nenapadly.
Jednoho dne, bylo to hned po Novém roce, v třeskuté zimě se Holeně zachtělo přivonět si k fialkám, a tak povídá:
HOLENA:
„Jdi, Mařeno, do lesa a natrhej mi kytičku fialek. Chci je nosit za pasem, protože se mi velmi zachtělo jejich vůně."
MARUŠKA:
„Ale co tě to napadlo, sestřičko drahá! Kdo to jakživ slyšel, že by rostly fialky pod sněhem?" (povídá ubohá Maruška.)
HOLENA:
„Ty darebnice, ty ničemnice, co ty mi máš co odmlouvat, když já to rozkážu!" (rozkřikla se na ni Holena.) „Jdi mi z domu, jakmile nedoneseš fialky, zabiju tě!" (pohrozila ještě.)
VYPRAVĚČ:
Macecha vystrčila Marušku ven, zabouchla za ní dveře a přirazila závoru. Děvče šlo s pláčem do lesa. Všude byly závěje sněhu a nikde ani lidské stopy. Bloudila, chudák, bloudila dlouho, hlad ji mořil, třásla se zimou, naříkala stále víc a prosila Pánaboha, aby si ji vzal k sobě. Vtom opodál zahlédla světlo. Šla za tou září a přišla až na vrchol hory. Hořel tam veliký oheň, okolo ohně bylo dvanáct kamenů a na kamenech sedělo dvanáct mužů.
Tři byli bělovlasí, tři byli mladší než oni, tři ještě mladší a tři nejmladší. Seděli mlčky, s pohledem upřeným do ohně. Těch dvanáct mužů, to bylo dvanáct měsíčků. Nahoře na nejvyšším kameni seděl Leden. Vlasy i vousy měl bílé jako sníh a v ruce držel palici.
Maruška se ulekla a zůstala stát jako zkamenělá. Ale pak se osmělila, přistoupila blíž a poprosila:
MARUŠKA:
„Lidé dobří, dovolte mi ohřát se, zimou se celá třesu."
VYPRAVĚČ:
Leden pokýval hlavou a zeptal se jí:
LEDEN:
„Pročpak jsi přišla, děvenko moje, copak, tu hledáš?"
MARUŠKA:
„Jdu na fialky," ( odpověděla Maruška.)
LEDEN:
„Teď není čas fialek, vždyť je sníh,"( povídá Leden.)
MARUŠKA:
„I však já vím, ale sestra Holena a macecha mi přikázaly přinést z lesa fialky. Když je nedonesu, zabijí mě. Pěkně vás prosím, bratříčkové moji, povězte mi, kde bych je natrhala?"
VYPRAVĚČ:
Leden se zdvihl, poodešel k nejmladšímu měsíčkovi, podal mu palici a povídá:
LEDEN:
„Bratříčku Březne, zasedni na moje místo!"
VYPRAVĚČ:
Měsíc Březen si sedl nahoru na nejvyšší kámen a zatočil palicí nad ohněm. Oheň se rozhořel do výšky, sníh začal tát, stromy se rozpučely, pod boučky se zazelenala travička, v travičce se objevila poupátka květů. Bylo jaro. Mezi křovím, schované pod listím, rozkvetly fialky a než se Maruška vzpamatovala, bylo jich, jako když modrou plachtu po zemi rozprostře.
BŘEZEN:
„Trhej, Maruško, honem!" (přikazoval mladý Březen.)
VYPRAVĚČ:
Rozradostněná Maruška rychle natrhala fialky a uvila velkou kytičku, potom měsíčkům pěkně poděkovala a spěchala domů.
Divila se Holena, divila se macecha, když viděly, jak s fialkami spěchá domů. Otevřely jí dveře a vůně| fialek se rozlila po celém domě.
HOLENA:
„Kde jsi je natrhala?" (zeptala se zpupně Holena.)
MARUŠKA:
„Vysoko na kopci, v hustém lese, rostou tam pod keříčky, jsou jich spousty," (odpověděla tiše Maruška.)
VYPRAVĚČ:
Holena jí vytrhla kytičku z ruky, připnula si ji k pasu, voněla k nim a dala přivonět i matce, ale sestře nenabídla, aby si přivoněla.
Druhý den seděla Holena za pecí a zachtělo se jí jahod. I zavolala:
HOLENA:
„Jdi, Mařeno, a dones mi z lesa jahody!"
MARUŠKA:
„Ale co tě to napadlo, sestřičko drahá! Kdo to jakživ slyšel, že by jahody rostly pod sněhem?"
HOLENA:
„Ty darebnice, ty ničemnice, co ty mi máš co odmlouvat, když já to rozkážu! Honem běž, a jak mi nedoneseš jahody, zabiju tě!" (hrozila Holena.)
( Macecha vystrčila Marušku ven, zabouchla za ní dveře a přirazila závoru.)
VYPRAVĚČ:
Děvče šlo s pláčem do lesa. Všude byly závěje sněhu a nikde ani lidské stopy. Bloudila, chudák, bloudila dlouho, hlad ji mořil, třásla se zimou, proto prosila Pánaboha, aby si ji raději vzal k sobě. Tu opodál zahlédla zase světlo, to co včera. Šla za září a přišla až k ohni. Dvanáct mužů, dvanáct měsíčků, sedělo i dnes okolo a Leden, bílý a vousatý, seděl nejvýše s palicí v ruce.
MARUŠKA:
„Lidé dobří, dovolte mi ohřát se, prosím, zimou se celá třesu,"( poprosila je Maruška.)
Leden pokýval hlavou a zeptal se jí:
LEDEN:
„Cože jsi zase přišla, dcero moje, copak tu hledáš?"
MARUŠKA:
Jdu na jahody," ( odpověděla dívčina.)
LEDEN:
„Ach, vždyť je zima a na sněhu jahody nerostou,"( povídá Leden. )
MARUŠKA:
„I však já vím," povídá smutně Maruška, „ale sestra Holena a macecha mi přikázaly nasbírat jahody. Když je nenasbírám, zabijí mě. Pěkně vás prosím, bratříčkové moji, povězte, kde bych je nasbírala?"
VYPRAVĚČ:
Leden se zdvihl, přešel k měsíčkovi, který seděl naproti, podal mu palici a povídá:
LEDEN:
„Bratříčku Červne, zasedni na moje místo!"
VYPRAVĚČ:
Měsíc Červen si sedl nahoru na nejvyšší kámen a zatočil palicí nad ohněm. Oheň zaplápolal třikrát výš, sněhy za chviličku roztály, na stromech vyrašilo listí, ptáčci štěbetali a vyzpěvovali, všude bylo plno kvítí. Bylo léto. Pod keříčky to vypadalo, jako by tam někdo nasel bílé hvězdičky. Ty se před očima měnily v jahody, zrály, až dozrály. Než se Maruška vzpamatovala, bylo jich, jakoby zem polil krví.
ČERVEN:
„Honem sbírej, Maruško, honem!" (přikazoval mladý Červen.)
VYPRAVĚČ:
Rozradostněná Maruška nasbírala skoro plnou zástěru jahod. Pěkně měsíčkům poděkovala
a spěchala domů.
Divila se Holena, divila se macecha, když viděly, jak spěchá domů s plnou zástěrou. Otevřely jí
a vůně jahod se rozlila po celém domě.
HOLENA:
„Kde jsi je nasbírala?" (ptá se zpupně Holena.)
( A Maruška jen tiše: )
MARUŠKA:
„Vysoko na kopci, v hustém lese rostou, jsou jich tam spousty!"
VYPRAVĚČ:
Holena vzala jahody, najedla se dosyta, najedla se i macecha, ale Marušce neřekly, aby si také jednu vzala.
Třetího dne se Holeně zachtělo kousnout si do jablka.
HOLENA:
„Jdi, Mařeno, jdi do lesa a dones mi červená jablka!" (rozkázala.)
MARUŠKA:
„Ale co tě to jen napadlo, sestřičko drahá! Kdo to kdy slyšel, že by v zimě zrála jablka?"
HOLENA:
„Ach, ty darebnice, ty ničemnice, co ty mi máš co odmlouvat, když já ti rozkážu! „ Honem jdi do lesa, jak mi nedoneseš červená jablka, tak tě zabiju!" (hrozila Holena.)
VYPRAVĚČ:
Macecha vystrčila Marušku ven, zabouchla za ní dveře a přirazila závoru.
Děvče šlo s pláčem do lesa. Všude byly závěje sněhu a nikde ani lidské stopy. Bloudila, chudák, bloudila dlouho, hlad ji mořil, třásla se zimou, prosila Pánaboha, aby si ji raději vzal k sobě. Tu opodál opět uviděla světlo a šla za září, až přišla k ohni.
Dvanáct mužů, dvanáct měsíčků, sedělo okolo něj. Seděli, jako by byli přikovaní, a Leden, bílý a vousatý, seděl na nejvyšším místě s palicí v ruce.
MARUŠKA:
„Dobří lidé boží, dovolte mi ohřát se u vás, prosím, zimou jsem celá zkřehlá," (prosila je Maruška.)
(Leden pokýval hlavou a zeptal se:) „A cože jsi zase přišla, dcerko moje?"
MARUŠKA:
„Přišla jsem pro červená jablka," (odpověděla dívčina.)
LEDEN:
„Zima je, v zimě červená jablka nezrají," (opáčil Leden.)
MARUŠKA:
„I však já vím," (povídá smutně Maruška ) „ale Holena a macecha mi pohrozily, že když z lesa nedonesu červená jablka, zabijí mě. Pěkně vás prosím, bratříčkové milí, pomozte mi ještě jednou."
VYPRAVĚČ:
Leden se zdvihl, přešel k jednomu ze starších měsíčků, podal mu palici a povídá:
LEDEN:
„Bratříčku Říjne, zasedni ty na moje místo!"
VYPRAVĚČ:
Měsíc Říjen si sedl nahoru na nejvyšší kámen a zatočil palicí nad ohněm. Oheň vyšlehl plamenem, sníh se ztratil, listí však na stromech nerašilo, ale žluté z nich pomalu opadávalo. Byl podzim. Maruška neviděla jarní květy, ani by se po nich nedívala, hleděla jen na stromy. A opravdu, stála zde jabloň a na ní vysoko ve větvích visela červená jablka.
ŘÍJEN:
„Zatřes, Maruško, honem zatřes!" (přikazoval Říjen.)
VYPRAVĚČ:
Maruška zatřásla jabloní, spadlo jenjedno jablko, zatřásla podruhé a spadlo druhé.
ŘÍJEN:
„Honem je seber, Maruško, a spěchej domů!" (volal Říjen.)
VYPRAVĚČ:
Maruška popadla obě jablíčka, měsíčkům pěkně poděkovala a spěchala domů.
Divila se Holena, divila se macecha, když viděly Marušku přicházet domů. Otevřely jí a ona jim podala dvě jablka.
HOLENA:
„Kde jsi je natrhala?" zeptala se Holena.
MARUŠKA:
„Vysoko v lese rostou, dost jich tam je," povídá Maruška.
VYPRAVĚČ:
Jak Holena uslyšela, že jich tam je ještě dost, osopila se na ni:
HOLENA:
„Ty darebnice, ty ničemnice, proč jsi jich víc nedonesla! Snad jsi je cestou nesnědla?"
MARUŠKA:
„Ach, sestřičko drahá, nesnědla jsem ani kousíček. Když jsem poprvé stromem zatřásla, spadlo jedno jablíčko, když jsem podruhé zatřásla, spadlo druhé, a víc mi třást nedovolili. Volali na mě, abych šla domů," povídala Maruška.
HOLENA:
„Aby tě čert vzal!"
VYPRAVĚČ:
zaklela Holena a chtěla Marušku uhodit, macecha nelenila a vzala na ni
hůl. Maruška se nechtěla nechat bít, utekla do kuchyně a schovala se v koutku za pecí.
Mlsná Holena přestala klít, pustila se do jablka a nabídla i matce.
Tak sladká jablíčka jak živy nejedly. To je ještě víc namlsalo.
HOLENA:
„Dej mi, mámo, kožíšek, půjdu i do lesa sama! Ta ničemnice by nám jablíčka cestou zase snědla. Však já najdu to místo, i kdyby v pekle bylo, a setřesu je všechny, když je jich tam tolik, i kdyby na mě volal přímo sám čert!"
VYPRAVĚČ:
Holena křičela a matka ji marně přemlouvala. Natáhla si kožíšek, na hlavu si vzala šátek, zavinula se do něj a vydala se do lesa. Matka stála na prahu, dívala se za ní a jenom lomila rukama, cože si to děvče usmyslelo.
Holena šla do lesa. Všude byly závěje sněhu a nikde ani lidské stopy. Bloudila, bloudila, ale chuť na jablíčka ji pobízela stále dál, jako kdyby ji honili. Tu zahlédla opodál světlo a pustila se za ním. Přišla k ohni, kde kolem dokola sedělo dvanáct mužů, dvanáct měsíčků. Ale nepozdravila je, nepoprosila je, jen vystrčila dlaně proti ohni a zahřívala se, jako kdyby tu byl jen pro ni.
VYPRAVĚČ:
„Proč jsi přišla? Co tu hledáš?" (rozmrzel se Leden.)
HOLENA:
„Co se mě vyptáváš, ty starý blázne? Co je ti do toho, já si jdu, kam chci!" (odsekla mu Holena a vydala se do lesa, jako by tam na ni už zralá jablka čekala.)
VYPRAVĚČ:
Leden se zamračil a zatočil palicí nad ohněm. V tom okamžiku se nebe zatáhlo, oheň skomíral, začal se hustě sypat sníh a dul studený vítr. Holena neviděla ani na krok před sebe. Čím dále šla, tím do větších závějí zapadala. Spílala Marušce i Pánubohu. Údy jí křehly, kolena se podlamovala, až na jednom místě poklesla.
Čeká matka na Holenu, dívá se ven okýnkem, chodí ji vyhlížet i před dveře. Hodina za hodinou míjí, ale Holena nepřichází a nepřichází.
MATKA:
„Což se jí od těch jablek nechce nebo co? Musím se podívat sama!" (povídá si matka, vezme si kožíšek, zabalí se do vlňáku a odejde za dcerou.)
VYPRAVĚČ:
Sníh se sypal stále hustěji, vítr dul stále studenější, závěje byly jako hory. Brodila se jimi a volala na dceru, ale neozvala se jí živá duše. Zabloudila, sama nevěděla kde, a spílala Holeně i Pánubohu. Údy jí křehly, kolena se podlamovala, až na jednom místě poklesla i ona.
Doma Maruška navařila oběd, podojila kravku a postarala se o ni, ale ani Holena, ani macecha se nevracely.
MARUŠKA:
„Kde se zdržely tak dlouho?"( trápila se Maruška, když si večer sedala k přeslici.)
VYPRAVĚČ:
Seděla u ní do noci, vřeténko měla dávno plné, ale po těch dvou ani vidu, ani slechu.
MARUŠKA:
„Ach, Bože, co se jim přihodilo!" (trápilo se dobré děvče a úzkostně vyhlíželo ven okýnkem.)
VYPRAVĚČ:
Venku nevidělo živou duši. Vichr mezitím ustal a jen hvězdy se třpytily, zem svítila sněhem a střechy mrazem praštěly.
Smutná Maruška zavřela okénko a modlila se za sestru i za matku. Ráno čekala se snídaní, potom i s obědem, ale nedočkala se víc ani Holeny, ani macechy. Obě v lese umrzly.
Marušce po nich zůstal domeček, kravička, zahrádka, pole i louky okolo domu. Když přišlo jaro, našel se i hospodář, urostlý mládenec, který se s hodnou Maruškou oženil a měli se dobře až do smrti.
