Dom.čtení do konce května
Domácí čtení úterý 31.5.2011
21- CHODBA VĚČNÉHO KLIDU
Hoši Rychlých šípů postupovali jen velmi opatrně. Měli dojem, že někam spadnou, nebo že narazí hlavou na nějaké zdivo. Mimoděk běželi všichni přikrčeně a s rukama napřaženýma kupředu. Toto opatření se ostatně záhy ukázalo velmi užitečným.
Mirek asi po patnácti krocích náhle s temným zaduněním prudce na cosi narazil, přičemž mu s hlukem vypadla z ruky zhasnutá baterka.
„Dveře!" zasykl jen varovně. „A dají se otvírat! Rychle -rychle! A nesviťte, u všech plantážníků —" vzkřikl skoro nahlas, když Jarka rozžehl na vteřinu svou svítilnu, aby našel Mirkovu.
Ponechali ji jejímu osudu a vřítili se do dveří. Ovanul je sklepní vzduch, naplněný zápachem plísně.
„A zavřít — zavřít! Ty dveře zavřete," křičel skoro zoufale Mirek.
Jarka byl poslední a přibouchl je z druhé strany. Nahmatal na nich teď zástrčku a s velikou námahou — protože byla silně zrezivělá — ji zastrčil.
„Na dlouho to nevydrží," udýchané zašeptal, „dveře jsou jisté celé zpuchřelé, ale i ta chvilka zdržení snad bude dobrá. Kam ale teď?" Jarka zakryl reflektor své baterky, rozsvítil a pustil mezi prsty jen úzký proužek světla před sebe. Ozářil úzké příkré schody, vedoucí kamsi do sklepních hlubin opuštěného kostela.
„Tam je naše záchrana. Snad nějak zmizíme," vykřikl povzbudivě a už opatrně skákal po kluzkých schodech. Hoši ho zvolna následovali, ale náhlé prudké rány na dveře a cloumáni klikou je popohnalo k nebezpečné rychlosti. Vontové již objevili dveře!
Hoši teď své baterky nechali svítit naplno. Jejich světlo zatím nemohl nikdo vidět. Vzduch zde byl takřka nedýchatelný.
ukázka z knihy J.Foglara(Jestřába)-Záhada hlavolamu
Domácí čtení pondělí 30.5.2011
Ve skutečnosti Rychlonožkova mysl nebyla ani zdaleka tak veselá, jak hovořila jeho ústa, navyklá ze všeho udělat šprým a ve všem hledat nějaké háčky a slovní hříčky. Také mu nikdo neodpovídal, ani se nikdo nesmál.
Dole hluk vzrůstal — a hle — pro všechno na světě — tam jsou nějaká světla? Ano — sviti tam několik slabých baterek a v jejich svitu po nějakém velikém prostoru pobíhá mnoho jakýchsi postav.
„Kam jsme se to dostali?" šeptá teď vzrušeně Jarka, „vždyť tady jsme přece vůbec nebyli! Kde jsou dveře s ochozem nad kostelní podlahou — a kde je to okno, kudy jsme sem vnikli?"
Vtom již také Mirek napřaženou rukou zadržel hochy, aby nepostupovali dále. Schody zde právě končily. Přecházely do krátké úzké chodby, jejíž jeden konec se topil v naprosté tmě, takže hoši nevěděli, co tam je, zatímco druhý konec vybíhal do kostelního prostoru. Tam právě slídil po Rychlých Šípech celý zástup Vontů, narychlo svolaných.
Byla to shoda dvou nešťastných náhod, která se přičinila o tu zoufalou situaci Rychlých Šípů. Především se neměla stařena, které se hoši ptali na kostel svatého Jakuba, tak nahlas divit a měla jim směr ukázat docela potichu. Tři Vontové, vyslechnuvši dotaz Rychlých šípů, svolali kdekoho na výpravu za vetřelci, kteří s vontským odznakem na kabátech vnikli do Stinadel a míří někam k Jakubu ...
A rána ve tmě kostela jen zpečetila osud Rychlých šípů. Způsobily ji průvanem prudce přibouchnuté dveře, vedoucí z ochozu nad kostelním prostorem na schody věže. Když pak hoši sbíhali po schodišti dolů, nenahmatali jejich otevřený prostor, třebaže Mírek jel rukou po zdi celého kulatého schodiště. Dveře byly rovné se zdí, nevystupovaly z ní nijak, ani neustupovaly — a tak je hoši přešli a sestoupili až dolů přimo do chrámového prostoru, udiveni zdánlivé nevysvětlitelným zablouděním.
Pak Jindra rozsvítil na zlomek vteřiny svou baterku! Bůhví, proč to udělal. Snad mu prst, připravený na knoflíku baterky, vypověděl na okamžik poslušnost — nebo Jindra o něco zakopl. Sám to později dobře nedovedl vysvětlit, proč vlastně rozsvítil. Ale záblesk zrádného světla stačil stínům v chrámovém prostoru.
„Tam jsou! Za nimi! Dříve než uniknou!" rozhlučely se tmou zuřivé výkřiky a zmatený dupot se obrátil v místa, kde — zase již v naprosté tmě — stáli hoši Rychlých šípů.
„Co teď?" ozval se Rychlonožka. „Pro pět ran do hlavy, co
teď?"
„Jen klid — a za mnou!" velel Mirek chladnokrevné a dost hlasitě. „Někam se snad dostaneme!"
Spíše cítili, než viděli, že se opatrné rozbíhá kamsi dozadu do chodbičky. Následovali ho.
Hluk pronásledovatelů se nebezpečně blížil.
Domácí čtení pátek 27.5.2011
19 - PÁTRÁNÍ V PODKROVÍ
„Ale teď rychle!" vyrušil hochy z přemítání Mirek. „Máme tu přece něco nalézt — ne?"
Vrátili se duchem k přítomnosti. „Pozor na světla — pozor!" vzkřikl varovně Jindra. „Na druhé straně v naší úrovni jsou okna, podívejte se!"
Byla to pravda. Hoši si to zprvu ani neuvědomili, když předtím světla obraceli k prohlubni. Ztlumili je. Snad nikdo z ulice světlo nezpozoroval!
Lešeníčko nad propastí, na kterém hoši stáli a jež bylo zřízeno jenom pro zvoníka, nebylo příliš velké. Nad ním se pak vznášely krovy věže a trámy, na nichž visel zvon, dnes již sňatý a odvezený. Vzduch zde byl — díky oknům — docela snesitelný, ale prachu úplné zátopy.
„Nesmíme se ale štítit ničeho!" povzbuzoval Jarka a svědomitě prozkoumával rukama nějaké poličky a rozviklaný stolek u zdi. Rychlonožka otevřel jeho zásuvku. Byl v ní zmačkaný papír. Vrhli se na něj jako dravci. Ale byl to jen nějaký sáček.
„Jestli tu něco bylo," pravil beznadějně Jindra, „jisté to našla a odnesla komise. Každé neštěstí přece přijde vyšetřovat taková komise!"
„Kdo byste mne vysadil?" žádal pak Rychlonožka u zdi a vztahoval po ní ruce. „Je tam nějaká plošina, vidíte? Zeď tam končí a jde vodorovně někam do tmy, pod trámy, na obvod věže!"
„Vypadá to tak nějak," připouštěl Mirek. Světlo z baterek zase hned zaplašilo tmu a vyšplhalo se po zdi.
„Vlezeme tam tedy po tom stolku," pravil Jarka. Vyskočil na stolek opatrně první a vytáhl se po stěně na podkrovní plošinu. Štěstí, že byli v nejhorších starých šatech, jaké mohli doma nalézt! Už teď vypadali jako zasypaní popelem.
Plošina byla velmi prostranná a spočívaly na ní základní trámy krovu. Bylo zde plno úlomků střešních tašek, hromady prachu a zase nějaké hobliny, spečené v Šedě chuchvalce.
Domácí čtení sobota 27.5.2011
Jindra s Rychlonožkou kutili něco na druhém konci plošiny a Jarka — shýbnutý — se zabýval jejím zkoumáním až zcela vzadu, kde se k ní již skláněla střecha věže. Objevil tam nějaké staré natěračské hrnce a dávno ztvrdlé Štětce.
Mirek zůstal v polovině mezi začátkem plošiny a Jarkou,
Chvíli bezmyšlenkovitě kreslil špičkou nohy v husté vrstvě prachu mezí střepinami tašek. Pak vyhrabal z prachu nějaké zažloutlé papíry. Byly to jakési noviny, staré snad desítky let. Některé byly celé, jiné roztrhané.
A ještě tam byly nějaké papíry! Nebyly potištěné. Mirek je zvedl a oklepával z nich prach.
Hoši si Mirka povšimli, až když jim bylo nápadné jeho mlčení.
Svítil baterkou těsně u papírů a přibližoval si je až k očím.
„Mirku —" zavolal znepokojeně Jarka, „co máš? Co jsi našel? Stojíš tam jako zkamenělý!"
Vrátili se k němu, ale Mirek zůstával dále němý. Oči měl rozšířené, tváře pobledlé rozčilením.
„Vypadá to - - hleďte - - tady jsem - - našel jsem asi Tleskačův deník, víte?"
20 - ZÁPISKY MRTVÉHO
Hoši Mirka div neporazili, jak se kolem něho shrnuli. „Sviťte pořádně, tak sviťte přece, himbajs," volal rozčileně Rychlonožka, „Mírek bude Číst. Ukaž, jak to vypadá."
„Nepůjde to asi lak snadno," mínil Mirek, který již zase našel svůj klid. „Je to tužkou a prach na tom sedel spoustu let."
Čtyři kužely světel se zabodly do prvního listu. „Něco snad přece přečteš!" prosil Jindra a natahoval krk pres Mirkovo rameno.
„Tadyhle snad něco - - počkejte —" zvolna mluvil Mirek a pak namáhavě a pomalu začal slabikovat.
„Jedenáctého — záři. Zase takový den jako včera,
Od rána jsem stál — u lisu. Ale mys — til — mys — lil jsem - ale myslil jsem jen na svou práci — ve své kůlně. Jde to — dobře
- a přece mám takový strach bojím se něčeho a nevím sám jestli..."
Tady se Mirek ve čtení zastavil. Opravdu nebylo možné dále číst. Šmouhy sazí a prachu dělaly některá místa na papíře skoro černá. Chvíli bylo ticho, jen hoši vzrušením namáhavě dýchali.
Domácí čtení neděle 29.5.2011
„Tak to zatím přeskočme!" navrhoval přidušeným hlasem Jindra. „To se přečte nějak až doma, při pořádném světle - - a čti něco dál..."
A Mirek četl. Hlas se mu trochu chvěl.
„Čtrnáctého září. Teď je již skoro půlnoc — všichni si mysli, že — už — že už spím - - všude je taková tma -
ale já svitím — ve své komoře a nikdo to neví — nemohu
spát — musím na to pořád myslit. - Vrátil jsem se z kůlny
dnes pozdě — půjde vše dobře — vím to - - věřím tomu.
Proboha - - nikdo nemůže tušit — jak tomu věřím. Dnes se
mně — večer stala podivná událost. Děsí mě to — bylo to —"
Prudká rána jako výstřel rozlehla se náhle opuštěným kostelem a přerušila Mirkovo namáhavé čtení.
„Zhasnout! Zhasnout!" zasykl Mirek.
Okamžitě se vůkol rozhostila hluboká tma.
„Co to bylo?" šeptal Rychlonožka.
„šlo to odněkud zezdola ..." mínil Jarka.
„Někdo asi vnikl do kostela."
Pak se ozvaly kdesi ve tmě, jako za zdí, nějaké hlasy.
Hoši Rychlých Šípů byli již častokrát v mnohých nebezpečných situacích. A nebyli žádní zbabělci! Ale teď, zde v té černé tmě na zvonici starého opuštěného kostela, uprostřed Stinadel, byly to Í pro ně ošklivé chvíle!
Rána kdesi ve tmě již zanikla, ale jim v rozbouřených myslích zvučela pořád a pořád. Cela hochů zrosil pot, a přece zde nebylo horko! Jarky se chopila čísi ruka — snad Jindrova — a Jarka cítil, jak se ta ruka chvěje.
Změť hlasů se pořád ještě ozývala, zněla výhružně a mísily se do ni kvapné kročeje mnohých nohou. „Poběžíme dolů, než nám odříznou cestu k odchodu!" zašeptal po chvíli tísnivého mlčení Mirek.
Jindra se nejistě zeptal; „Kdo myslíš, že je tam dole?"
„Kdo jiný než Vontové! Prozradili jsme se nějak!"
„Asi tím světlem tady nahoře —" mínil Jarka.
V úplné tmě, kde nebylo vidět ani ruku, nastavenou těsně před oči, se hoši pohybovali opatrně po krkolomných schůdcích kolem věžní prohlubně dolů.
„Jen abychom nalezli dveře, kterými jsme sem přišli," strachoval se Rychlonožka. „Ta tma se dá skoro krájet. Je libo, prosím, deset deka tmy? Je čerstvá, zrovna z udírny ..."
Domácí čtení středa 1.6.2011
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář